Vítejte na stránkách Vandy Kadeřábkové-Březinové

Co mi není lhostejné

Na toto místo patří vše z toho, co se do žádné z rubrik nevejde (a po pravdě, ani nehodí), ale co si v žádném případě nenechám pro sebe. Pokud jste při surfování zabloudili až sem, můžete souhlasit i nesouhlasit. Nejde o přesvědčování – jen můj názor na věc a možné zamyšlení.

(Sh)made in China? Neberem…

Dvacet let po masakru na Náměstí nebeského klidu nemohu zůstat zticha. Krize-nekrize, nákupní centra jsou stále plná lidí. Víme ale vždy bezpečně, co svým blízkým – a často také sobě kupujeme, a to i přesto, že stánkům se zbožím pochybné kvality se zdaleka vyhýbáme?
Nejsem ekonom, ale naprosto běžný spotřebitel s průměrným příjmem. Do tahů obchodníků tedy nevidím, ale není mi vůbec jedno, co kupuji.
Zkuste u nás sehnat cokoli, co opravdu vyrobily zlaté české ručičky. Nebo alespoň to, co nepochází ze zemí, kde pracují lidé za otrockých podmínek, za nízké platy a zhusta už od dětského věku. Ať jde o textil, boty či dětské hračky, je to stále složitější. Naši výrobci svůj tovar vyvezou dále na západ – to v tom lepším případě. V tom horším už je dávno smetla nelítostná tsunami asijské provenience, jíž nemohli déle cenově konkurovat. Levné výrobky odtamtud, a ponejvíce z Číny, zaplavily celý svět, včetně zámoří. Bohužel, i v kamenných prodejnách světových značek si často připadáme jako na tržišti. Trika se čtyřmi pruhy tam sice nenajdeme, ale na těch to bylo aspoň vidět. Teď každý, komu není lhostejné, co kupuje, musí prostudovat všechny cedulky a přečíst všechna pidipísmenka, než nakonec (ne)pořídí. Nedávno nás navštívila teta z Kanady, Matýskovi přivezla fešnou vestičku s javorovými listy a i pro ni to bylo náročné, obchody jsou zaplavené „čajnou“ podobně jako u nás. Kanadští zákazníci se ale dovedou ozvat a na to, co kupují, také hodně hledí. Proto je tam situace v tomto směru o mnoho lepší, než u nás.
Ano, levná pracovní síla. I renomované značky, maskované certifikáty a nejrůznějšími testy, tam nechají vyrábět a šít všechno, aby udržely alespoň jakž takž nízké ceny. Proč ne, když to tak dělá i konkurence. Za drahý peníz by to (asi) nikdo nekupoval. Běžný zákazník si na to zvykl a bere to jako hotovou věc, když na výběr stejně nemá, a firmám už tak vůbec nepřijde, že by si kazily jméno. V síti testů i přesto poměrně často uvíznou ponejvíce dětské hračky s jedovatými barvičkami nebo ftaláty, včetně značkových. Vzorek projde asi vždycky, ale co potom ta sériová výroba? A co třeba boty na běhání?
Jako běžkyně s 250-300 kilometry měsíčně je pro mne vždy nadlidský úkol, sehnat nějakou slušnou ne-čínskou botu. (životnost běžeckých bot je přibližně 800km.) Říká se, že bota vyrobená v Evropě by asi také nevydržela deset tisíc kilometrů, zato by určitě deset tisíc stála. Ale je to skutečně tak? Neměl by mít český zákazník alespoň na výběr? Nakonec po dlouhém úsilí jsem objevila, že u New Balance lze pořídit přibližně z jedné čtvrtiny úspěšně. Tak běhám výhradně v NB a jiné již nekupuji.
Hračky  a potřeby pro svého dvouletého syna sháním všelijak, jen ne v hračkářství. I dřevěné hračky už nevyrábějí pouze u nás. K jeho svátku jsme tedy nakonec pořídili v prodejně nábytku, kde mají hračky jako doplňkový sortiment. A proč zkrachovala naše Loana? Protože sem vtrhly jiné „značky“ svými líbivými a hlavně lacinými modely, které mají v každém Tescu.
Ráda koupím něco, co vím, že někde někomu pomůže. Vynikající je projekt (zatím jsem se s tím však setkala jen v potravinách) Fair Trade, umožňující vydělat si alespoň trochu na živobytí těm, kde to skutečně potřebují, z kvalitních surovin ze zemí, kde opravdu roste to nejlepší (a se co jinak do velkých nadnárodních řetězců nemá šanci dostat). Vynikající byl také nápad brazilské fotografky Sheily Farah s tělovou kosmetikou Amazon secrets od sprchového gelu po parfémy z deštných pralesů, které, jak známo, padají za oběť kácení. Tato tělová řada obsahuje výtažky z u nás neznámých rostlin z amazonských pralesů a zákazník se tak s nimi nejen může seznámit, ale také jejich zakoupení na záchranu pralesa přispět. Bohužel, u nás byla k dostání jen krátce a rozhodně ne v supermarketu, a nebyla zrovna nejlevnější. A bohužel, naše konzumní společnost k ní nenašla cestu.
Naproti tomu vím, že koupí výrobků z Číny prostým lidem, kteří tam dřou a třeba by ve své zemi také rádi něco změnili, stejně nepomohu. A proč podporovat jejich komunistický režim a šlapání po lidských právech? Nejsou to fráze. Kdysi jsem se na pěveckých kursech v Karlových Varech seznámila s Číňankou, která tam byla trénovat své hlasivky také. Hodně jsme si povídaly – rusko-anglicko-rukama nohama, ale sympatická mladá a nadaná zpěvačka však například nevěděla vůbec nic o masakru studentů na Náměstí Nebeského klidu a moc se divila – takové věci se tam přece nedějí. A olympiáda? Jedna velká přetvářka. Ještě, že neběhám tak rychle, abych tam musela závodit. Startovat maraton na Náměstí Nebeského klidu – přišlo by mi, že se brodím krví. I kdybych snad splnila limit, nejela bych tam ani náhodou.
Někteří se mnou nemusí souhlasit. Problémy jsou i v jiných zemích, kde se také vyrábí, jen je Čína zkrátka nejvíce vidět. Není tajemstvím, že také u nás a v dalších vyspělých zemích pracují v továrnách za hrozných podmínek lidé, kteří sem právě z některých těch zemí utekli (a byli obráni o své doklady, přičemž jim tu nic jiného prakticky nezbývá). Rozhodně se mi to tak nelíbí. Češi ani naši sousedé odjinud z Evropy by za takových podmínek nepracovali – kdyby však nebyl trh pokřiven agresivně nízkými cenami z Číny a okolí a lidé zde na ně zvyklí, nebylo by tu k tomu nikdy došlo. Čína má i své kladné stránky – dala světu čínskou medicínu, akupunkturu, papír, hedvábí i ohňostroj. Jenže tehdy tam ještě nevládli komunisté.
A co mi není jedno už vůbec, je země, jejíž vůdce musí žít v emigraci. Země, kam Čína vtrhla a mírumilovný národ totálně zdevastovala, dále systematicky ničí jeho kulturu, jazyk a vše, co národ národem činí. Země, kam neustále přibývají další a další Číňané jen proto, aby se tradiční obyvatelstvo stalo menšinou a nemohlo si ve své zemi dovolit už vůbec nic. Není těžké uhodnout, že je řeč o Tibetu. Pravidelně proto alespoň posílám nějakou tu korunu na Amnesty international a starám se, aby se o těchto věcech vědělo.
Takže – koukejme na cedulky a apelujme na výrobce, vybírejme si. Vždy tu bude dost lidí, pro které je jediným kritériem nízká cena, ale chtějme mít alespoň možnost si vybrat. Ptejme se prodejců, odkud zboží pochází, zvyšme poptávku po kvalitě nebo pomozme tam, kde je to více třeba. A propos – když narazíte na další boty, hračky, elektroniku apod., které nejsou made in China či made in PRC (public rep.of China), dejte mi vědět:)

Nakupujte to, co je vyrobeno v České republice. Nebo Fair-trade!
http://www.svetvnakupnimkosiku.cz/odevy/o-kampani/


Když mi komolí jméno

Nikdy jsem netrpěla žádnou ze známých alergií. Mám-li však v nějakém dotazníku vyplnit kolonku „alergie“, hodně mne svrbí ruky, abych nenapsala – alergie na komolení jména.
Přivádí mne k šílenství, když lidé redukují mé jméno na polovinu. A to hodně.
Na ta dvojitá jména lidé asi nejsou příliš zvyklí, část populace je považuje za jakési podivné, snad hvězdné či feministické manýry, zažila jsem i přirovnání ke komunistce Anežce Hodinové-Spurné, Slovákům s rozdelovníkem a podobně. Nebo nevědí, jak mi říkat. To vše ale není můj problém. Já jsem si pouze zvolila podobu svého jména a nechci nic víc, než aby tak bylo respektováno. Protože kolem dvojitých jmen možná vznikají zmatky, tedy pár slov na vysvětlenou:
Vždy a všude používám jména obě, podle zákona o rodině první to získané a druhé to originální. Přesto, že podle zákona o rodině se píší bez pomlčky a mám to takto i v občance, všude jinde však pomlčku používám, aby bylo jasné, že jde o jméno jako jeden celek.
Ze své rodiny mohu být jsem právem hrdá na své předky. Babička, Marie Březinová, byla lékařkou – anestezioložkou a jednou z prvních lékařek v IKEMu, na sklonku své profesní kariéry byla v týmu těch, kteří dělají transplantace. Její o tři roky starší bratr, Jan Březina, byl polárním letcem a spolu s ruskou výpravou se v roce 1937 účastnil úspěšné cesty na severní pól, jako první a jediný Čech. Byť nebyl až na špici, jako nejmladší měl jiné důležité úkoly – staral se v týmu o navigaci, přesto mne přivádí k šílenství, když se mně někdo ptá, zdali byl můj děda Běhounek. Bohužel se o rok později stal jednou z mnoha obětí stalinismu. A moje maminka, Taťána Březinová, je spisovatelkou s bezmála deseti vydanými knihami. Oproti obecným zvyklostem přežilo jméno Březinová v naší rodině po několik generací a ani já se ho nikdy nemíním vzdát - z úcty k manželovi a jeho rodině jsem ale přijala i jméno jejich. Nikdy jsem se však nepřejmenovala z Březinové na Kadeřábkovou – nejsem proto ani Kadeřábková, ani Březinová, ale Kadeřábková-Březinová. Že se někde nevejdu do kolonek? Ani to není můj problém. Je mi však rozhodně milejší, když mi někde chybí dvě-tři písmenka než rovnou celá polovina jména.
Často se lidé ptají, jak mi vlastně mají říkat. Je to asi trochu nezvyk, také já jsem dříve nevěděla, jak dvoj-jmenné jiné ženy oslovovat. Situaci značně komplikuje to naše „ová“. Mnohem lépe znějí jména cizinek, které tuto hrůzu nepoužívají. Joyner-Kersee, Griffith – Joyner, Foster-Hylton, Campbel – Brown jde také ostatním lidem daleko lépe na jazyk. Poměrně dobře to vyřešila sólistka Národního divadla Simona Houda-Šaturová, nebo herečka Lenka Holas Kořínková, ale u nás doma by se to nejspíše také nesetkalo s pochopením. Avšak ani to, že žijeme v Česku, kde se přechylování asi jen tak nezbavíme, mne neodradí od plné podoby mého jména. Některé ženy to řeší i tak, že mají v občance jméno přivdané a oficiálně pod ním vystupují, všude jinde si nechávají říkat svým původním. To mi ale přijde hodně „schizo“.
A propos, také přechylování ženských jmen bych nejraději už dávno zrušila. Není vůbec divu, že nás pak ve světě řadí kamsi do zemí bývalého Ruska nebo na Balkán. I když se setkávám s názorem, že je to takové pěkné slovanské, tak kromě Bulharů, Rusů a bratrů Slováků to žádný z ostatních slovanských národů nemá. Tedy ani Poláci (například tyčkařka Monika Pyrek také není Pyreková), Srbové (bronzová medailistka z letošního MS Masters v Lahti Visnja Odri rovněž není Odri-ová), Chorvati (ze sportu opět – Blanka Vlašič či Janica Kostelič), ani Slovinci (sjezdařka Tina Maze) - a nerada bych na některý z menších národů zapomněla.
Co je však na tom ještě horší – v zemích, kde už to „ova“ tradičně používají, tak (jinak krásná) čeština to ještě pokřiví. Takže světová rekordmanka ve skoku do výšky Stefka Kostadinova je pak – Kostadin – ovová. A dále, namátkou: muž je třeba Popov, žena Popova, ale u nás zase – Popovová. Opravdu nesmysl, bohužel vžitý. Stranou nechávám, co kdysi udělali z islandské tyčkařky Valy Flosadottir – Islanďané píší ženská jména s koncovkou –dottir, což znamená dcera, nebo –son, což znamená syn. Flosadottirová je tedy nonsens.
Fandím Zuzce Kocumové: je první komentátorka, která otevřeně ženy jmenuje tak, jak se jmenují doopravdy, a nedala se zastrašit ani konfliktem s šéfem sportovního zpravodajství Otou Černým. Věřím, že další přibudou. Také já už tu šílenou příponu nepřidávám tam, kam nepatří. Nakonec – jak by se tyto ženy dívaly na svá zkomolená jména v našich novinách či televizi? Snad (a asi naštěstí) neumějí česky.
Takže je skutečně Paula Radcliffe a ne Radcliffová, a vše jsem před nedávnem opravila i v části Dokázaly to také. Byť mi to ještě před nedávnem neznělo tak hrozně (vyrůstáme v tom, všude u nás i světová jména přechylují) – minimálně na MS ve Finsku se mi v tomto směru otevřely oči. Dostala jsem se mezi lidi z devadesátky zemí, octla se ve výsledkách, komentátoři závodů si na mně vylámali jazyk a ještě moje celé jméno, ba ani jeho polovinu nedokázali přečíst z papíru – samozřejmě jim to nezazlívám, ani se jim ovšem nedivím. Španělky a Brazilky třeba se čtyřmi jmény jim nikdy problémy nedělaly. Pro závody venku jsem tedy Kader-Brezina. Obě části téhle podoby jména používaly i příbuzné obou rodin, které žily v zahraničí – dobře věděly proč.
A odpověď na dotaz, jak mi říkat? Nejmilejší je mi, když mi lidé říkají prostě Vando. Na oficiálnější půdě nemám nic proti „paní Vando“ nebo, chcete-li, i paní doktorko je možné.

Nějakou dobu jsem přemýšlela, zda také tento textík na své stránky umístit. Skutečně nehodlám do nich míchat politiku, ani se to nehodí. Snad jen malé zamyšlení, které si nemohu nechat pro sebe, v období, kdy nás provázejí zmatky kolem voleb, krize, zadlužování, ostuda a…jedním slovem, mám-li se vyjádřit slušně, nepořádek. Bohužel s vyhlídkou do budoucna.
Zase nějaké volby, řeknou si mnozí, vidí-li spoustu billboardů (a prošustrovaných státních, potažmo našich) peněz – znechuceni politikou, politikařením a nechutnými přestřelkami v televizních debatách. A s tím, že je jedno, zda je tam Petr nebo Pavel, na ně kašlou. Jo - je z toho špatně i mně. Přesto však svou, byť jen minimální šanci něco změnit, nikdy nezahazuji a je mi moc a moc smutno z toho, že mnozí lidé, často bohužel i mladí nebo v nejproduktivnějším věku, kteří třeba podnikají a tudíž by jim nemělo být jedno, kolik zaplatí na daních a kam jejich vydělané peníze potom přijdou - volit nejdou.
Záměrně neříkám, zda volím Losnu či Mažňáka, jisté je však to, že převedeno na barvy to není ani červená, ani oranžová. Ani netvrdím, že ty, které „pustím dále“, dělají vždy vše správně. Ale sliby –nesliby, jediná jistota je v tom, že ti, které na špici opravdu nechceme, volit vždycky přijdou a z prohospodařených hlasů těch, kteří svůj hlas neodevzdají, jde vždy kousek ve prospěch…fuj, ani to nevyslovím.
Pokud tedy nechceme to, čeho jsme se před dvaceti lety zbavili, ta cesta k šedivé schránce se státním znakem za to stojí.